Jak to dopadne....?

Pojďte si popovídat o životě a lásce... Svěřené trápení - půl trápení. :-)

Re: Jak to dopadne....?

Příspěvekod Hančí v 27. únor 2009, 14:31

Ahoj Tanulko,

já tedy souhlasím s Fujarkou. Hlavně v tom, že trpělivá a po ruce musíš být momentálně ty pro něho. On si teď musí v hlavě srovnat myšlenky, to co viděl a co zažil. A ty tomu musíš dát čas a netlačit na pilu.
Nejsem si tak docela jistá, jestli bych se snažila ho navádět do duchovního světa. Nějak si nedovedu představit příslušníka elitní jednotky jak věří v anděly nebo v boha a následně na to musí někoho zranit nebo zabít.
I když na druhou stranu, i ve válce byli věřící vojáci. Myslím, že ti to ale mají o to těžší, když se musí se vším srovnat.
Mám takový pocit, že pokud by ho teď někdo naváděl k duchovnímu světu - i když pomalu a opatrně - ještě víc mu to všechno zkomplikuje. Jestli se k té cestě má dostat, mělo by to přijít z jeho strany.
Pokud se duchovnímu světu trošku věnuješ ty, nebo jsou věci, ve které věříš, podle mne by stačilo, aby o tom věděl. Pak bude vědět, že když se mu bude hlavou něco honit, může přijít za tebou.
Jinak nevím, co bych ti mohla poradit. Tohle je výjimečná situace - takovou jsme tu ještě neměli , tak jsem docela zvědavá, co ti k tomu napíšou ostatní.
Za sebe ti držím pěsti pro štěstí.
Uživatelský avatar
Hančí
 
Příspěvky: 208
Registrován: 09. červenec 2007, 17:54

Advertising program
Reklama
 

Re: Jak to dopadne....?

Příspěvekod fujarka v 27. únor 2009, 13:08

Ahoj Tanulko, to je docela síla :shock: víš, umím si představit jak tě velmi miluje a pokud dělá ve zvláštní jednotce a byl donucen někoho třeba i zabít, tak si s sebou táhne takové břemeno, které ho nadosmrti změní. Nejsem zrovna ten ideální případ na rady do vztahu,ale pokud tě zajímá můj názor. Tak bych mu nechala trochu prostoru, protože on si musí hlavně pomoct sám, z toho co píšeš tak vidím obrovskou tíhu na něm, ty ho můžeš podporovat a mírně navádět, ale tu cestu by si měl najít sám. Asi bych začala zlehka a pomaloučku a třeba mu trošičku přiblížila duchovní svět jako kdyby jsi jednala s miminkem :dziecko: . Ale jenom velmi opatrně, aby zase nezapomněl žít na zemi. Myslím, že teď potřebuje hodně citu a věci řešit spíš pasivně, žádné zotročování nebo urychlené akce, zkus třeba nechat věci jen tak plynout a uvidíš kam to dojde. Držím palečky a dej vědět jak pokračuješ. :3057:
Uživatelský avatar
fujarka
 
Příspěvky: 243
Registrován: 04. listopad 2007, 17:16

Jak to dopadne....?

Příspěvekod Tanulka v 27. únor 2009, 12:47

Ahojdy spřízněné duše...
Už tak moc dlouho se stále trápím s jedním člověkem,že už jsem tak moc zoufalá a proto jsem tady...Před 4 lety jsem poznala příjemného,milého a sympatického muže.To kde a jak jsme se poznali,musel to být zásah shůry..Zamilovala jsem se.První půl rok byl krásný,poznávali jsme se...Zaráželo mě,že nechtěl mluvit o sobě,o své práci,vše bylo tajné.Po nějaké době jsem se s tím smířila.Pak přišel šok,po půl roce mi řekl co dělá.Prvotní šok vystřídalo zděšení a strach o něj.Je to voják v naší jediné speciální jednotce,přísně utajované.Veřejnost nesmí znát obličeje,jména,rodinu,nic...Pár týdnů na to,odjel na svou první misi.Byl tam půl roku.Byl to nejhorší půl rok v mém životě.Strach byl v tu dobu můj každodenní partner.Vrátil se živý,zdravý,ale jiný...Už to nebyl ten bezstarostný,milý chlap.Byl to člověk který zažil peklo a bylo to poznat.Změnil se,ale já i přes to že se změnil ho dál milovala a zároveň jsem cítila jak moc se mi vzdaluje. :cry: A vzdaluje se pořád...Stále ho miluji,ale už si nevím rady...Už nevolá tak často,nepíše.Říka že mé fotky byly jediné které ho držely nad vodou,ale nechová se tak... :( Píše mi že na mě myslí víc než si myslím a že mě má rád,ale už jsem opravdu zoufalá.Nevím co dál....Nechci o něj přijít,miluji ho,ale už mě nebaví se pořád upomínat...Nedávno se opět vrátil z mise a tak se snažím o schůzku,ale zatím se mi to nedaří a jsem stále zoufalejší.Chápu že má moc práce,rozestavěný dům,ale i přesto...Chci bojovat,ale nevím zda to má vůbec smysl...Nejsem si jistá už ničím...

Možná to zní směšně a je to maličkost oproti jiným problémům,ale já už kvůli tomu i špatně spím,zdá se mi o něm,o nás...Všude vidím jeho úsměv,oči. :zalamany:
Tanulka
 
Příspěvky: 16
Registrován: 27. únor 2009, 12:23

Předchozí

Zpět na Povídání o životě a lásce

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron