od dokazuto v 15. srpen 2009, 12:05
Milá Kyslou, děkuji za radu. Já jsem byla do června úplně v pohodě, plná energie, života. Jsem učitelka, začaly prázdniny, já jsem se začala pokládat. Na červenec jsme měly plány, cestovaly jsme - jsem sama s dvěma dcerami /22+11/. V srpnu nic a já sedím jak netečná, neschopná něco dělat. Pak sežeru sušenky, které si vyčítám, doma je prázdná lednice, zase si mám co vyčítat. Před čtyřmi lety ode mě odešel přítel, s kterým mám mladší dceru. To jsem tehdy zvládla, rvala se. Dokonce jsem udělala zkoušky na vejšku a 4 roky ji studovala. Letos jsem mohla jít ke státnicím z germanistiky - nešla z dobré vůle, že jsem koncem školního roku unavena a nezvládla bych je. Určitě další pocit vinny. Celý srpen jsem se měla učit na státnice z pedagogiky a psychologie, i když si k učení sednu, řeknu si, že to nejsem schopna. Tak večer usínám a v noci se budím opět s pocitem, že to nezvládnu a už úplně pomatenně, co budu dělat další den. Nejsem schopna nic plánovat. Prostě se vezu, lituju. Dnes odjela menší dcera na tábor, starší je na svatbě. Příští týden budu sama. Hraju si na blázna, který místo aby něco dělal nebo se tedy učil, obviňuje se, strachuje se o sebe a lebedí si v tom. Na druhou stranu se upírám k tomu, že půjdu 25.8. do školy , těším se na to, věřím, že mě to uzdraví. Že mě jen ubíjí nečinnost. Ale kdo za mě vyřeší to další a pomůže jen ta práce? Píšeš, že máš s depresemi zkušenosti, jsem už zralá na psychiatra, než anděly? Vím, že pasivita je špatná. Vím že se mám pumpovat slovy dokážu to, ale já to nedokážu. Velké deprese jsem měla před 14ti lety. Pokusila jsem se tehdy i o sebevraždu.